SPLNĚNÝ ŽIVOTNÍ SEN NEBO ZNIČENÝ ŽIVOT? 4. část - JIP Brno, JIP Ostrava

12. března 2016 v 7:22 | Luky |  MŮJ NEUVĚŘITELNÝ ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH
Život okolo prostě plynul dál a já jsem jen ležel a tma - celkem psycho zjištění takto zpětně, že jste ztratili 2 měsíce ze života o kterých ani nevíte, co se s váma dělo. Jediné, co máte z té doby jsou vzpomínky na cestování vesmírem, ale vždycky jsem chtěl být astronaut, takže další splněný sen.
Když se mě pokoušeli probouzet, tak jen na chvíli, na nezbytnou "rehabilitaci", která probíhala stylem, že mě po stranách držely dvě sestřičky a třetí mi posunovala nohy. Takto jsme vždy vyšli jen z pokoje a zpátky a jednou mě postavili na pár sekund k oknu a já jsem tak mohl vidět krásný letní den a areál z přízemí nemocnice. Pamatuju si, jak jsem býval vzhůru, na ty fotky kolem a jednou, jak jsem měl puštěnou televizi, zrovna končilo počasí na ČT1.
Jakmile jsem vydržel být vzhůru trochu déle, povolili mi návštěvu nejbližších příbuzných - byly tam obě babičky, mamka, teta a děda - ten měl béžové kraťasy a jedna babička měla dlouhé červené šaty a omlouvala se, že si neuvědomila, že mi taková výrazná barva nemusí dělat dobře na oči, ale já jsem ji viděl rád a v té chvíli mi to bylo nějak jedno...


Potom přišel čas se rozloučit s brněnskou nemocnicí, takže mě probudili asi na nejdelší dobu a během toho, jak jsme já a mamka čekali na sanitku, pustili mi DVD Tom a Jerry...
Následoval odjezd a já se radoval, že už mě propouštějí domů. V sanitce jsem na okamžik otevřel oči a z okénka viděl nádraží. Docvaklo mi, co se asi stalo a v ten moment jsem usnul. Otevřel jsem oči při vykládání ze sanitky a z tohoto okamžiku si pamatuju jen červené bundy saniťáků. Přivezli mě na pokoj, který domov ani trochu nepřipomínal. Vítej na JIP Ostrava - Fifejdy. Mamka mi vylepila obrázky na zeď, sestřičky donesli CD přehrávač a jakmile jsem se probudil, ptaly se, jestli si pamatuju, co se mi stalo. Odkýval jsem... Následující ráno začínalo hygienou, kdy zdravotnický personál přišel do pokoje, přendali mě na stolek jako děcko, převlékli postel, desinfekcí(Betadine) a gázou ošetřili rány a hadříkem mě umyli. Takto to šlo každé ráno.


Zkoušely se mnou také komunikovat napřed mrkáním(ano/ne), poté přinesly na papíře abecedu a ukazovaly písmena a skládaly slova.Ten den mi propíchli uši(bubínky, kvůli podtlaku v komoře - v té chvíli jsem nevěděl o co jde). Šlo o dekompresní(podtlakovou) komoru, kde to vypadá, jak v ponorce. Uvnitř je s váma vždycky zdravotnický personál a procedura spočívá v tom, že vzdechujete léčivý kyslík, který má zlepšit proces tvorby mozkových buněk(dává se to např.: utonulým). Celý proces trvá cca půl hodiny, ale nemůžete mít ani hodinky. Později jsem se dozvěděl, že mě tam poslala MuDr. Říhová z Brna, právě kvůli té komoře. Byl jsem v ní celkem 8x(prej je to dost drahá záležitost). Musím jí poděkovat, protože bez toho bych byl navždy ležák - DĚKUJU. A byl jsem tam také kvůli bazální stimulaci, která spočívá v tom, vytvořit v nemocnici úplně stejné podmínky jako doma. Podmínky se vším všudy.
Další procedura byla rehabilitace, protože jsem se musel už začít mobilizovat - chodila za mnou rehabilitační sestřička Mirka Provazníková.

Když přišla poprvé, nemohl jsem pohnout ani prsty na rukou. Pamatuji si, že jsem celou noc nespal a snažil se rozhýbat aspoň ty prsty - povedlo se! K ránu jsem na hodinku usnul a ranní procedury se opakovaly. Když bylo pěkně, chodili jsme s mamkou do nedalekého baru, kde si nás oblíbila jedna servírka. Když bylo škaredě, pouštěly mě sestřičky v rámci rehabilitace na počítač, ale bohužel jsem ho nezvládl ani zapnout, natož ovládat myš nebo klávesnici, takže jsem pomocí tabulky navigoval mamku.

konec 4. části
<<<PÁTÁ ČÁST ZDE>>>
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama